První závod je první závod, na ten se nezapomíná. Už jen to hledání všelijakých zaručených rad, jak na danou vzdálenost natrénovat a jak ji pak uběhnout, je kapitola sama pro sebe. A což teprve hledání rad těsně před závodem: co na sebe, co sníst, co nejíst, jak zavázat boty či připevnit čip, prostě je toho moře, co člověk, nepolíbený závodem, neví. Článků se vynoří tolik, že neví, čeho přesně se držet. V den D pak proběhne šťastně cílem, kroutí hlavou a nechápe, nač bylo před tím tolik strachů a obav. Vždyť to byla paráda!

Jak to mám já? (čili další kapka do studnice rad :o))

Články s radami před závodem jsou pro začátečníka užitečné. Za prvé: opakování matka moudrosti. To znamená, že když si všude přečtu, co si mám připravit, je docela dobře možné, že fakt budu všechno mít. Počínaje běžeckými botami, běžeckým oblečením, startovním číslem a čipem konče. Víc si pamatovat nemusíte, vše ostatní je na závodě zbytečnost. Táhnout na zádech batoh na krátkém závodě? Proč? Brát si pití na 5 km? Proč? Brát si svačinu a piknikovou deku na deset kilometrů? Nó, vlastně proč ne :o))

Pro mě v prvním závodě bylo těžké to, že najednou všichni kolem běželi. A běželi samozřejmě rychleji než já. Možná to znáte z dětství, jak všichni prchají, vy jako poslední za nimi a voláte: Počkejte na měěěě, počkejte na měěěě! No tak to na závodě nejde. Snažila jsem se je dohonit, ale marná sláva: na to jsem neměla. Byla jsem zvyklá být pořád sama, čili první :o), takže to, že mě dav převálcoval na prvních sto metrech, to bylo docela psycho. Tenkrát jsem si uvědomila jednu zásadní věc: je to závod a lidi přišli závodit. Ať si říkají, co chtějí, proto na závod přišli – aby vyhráli. A první místo nemusí být samozřejmě metou, hlavní je zpočátku nějaký ten závod vůbec dokončit, v dalších je to pak překonání osobáku, čili svého nejlepšího času.

Další zásadní zjištění bylo, že na závodě je každý sám za sebe. Až tedy na vodiče, kteří mají za úkol dotáhnout své ovečky v daném čase do cíle. Sám za sebe pro mě znamená, že se na nikoho a na nic nespoléhám. Jen na své nohy, na svou hlavu a na svou vůli. Nechci být táhnuta ani nikoho táhnout. Nejsem excelentní běžec, abych hecovala sebe a ještě někoho dalšího. Zbytečné mluvení mě vysiluje, potřebuji se soustředit – levá, pravá, levá pravá, nádech výdech. A těžce nesu, když někdo hecuje mě. Proto nabídky typu: Poběžíme spolu, tvrdě odmítám. Zabarikáduju se za svá sluchátka, ponořím se do sebe a závod si odběhnu dle svých možností.

Nebýt sama po doběhu je ale zase něco trochu jiného, to už samozřejmě mám potřebu své pocity sdílet. Ať doběhnu totálně na pokraji svých sil, či jsem právě pokořila osobák.

Kdybych to tedy měla shrnout, tak pro první (třetí, osmnáctý) závod je důležité vědět, kde přesně se koná, jak se tam dostat, nezapomenout startovní číslo a čip, mít trochu tušení, kudy se běží a netahat zbytečnosti na trať.

Co se oblečení týče, platí – čím méně, tím lépe. To by muselo sněžit, abyste si teď v létě na sebe natáhli dlouhé elasťáky, či si pod oficiální tričko vzali ještě jedno, třeba s dlouhým rukávem. Vždy si připočtěte deset stupňů a musí vám být jasné, že i když je relativně chladno, při závodě makáte. Makáte víc a úplně jinak než při tréninku, a opravdu se pěkně zapotíte! Nedávejte si bundu kolem pasu, ani zateplenou šálu na krk, neberte si rukavice ani válenky, běžte co nejvíc nalehko.

Ať se daří