Nad dopisy účastnic
Aniž bych k tomu někoho přemlouvala, najednou v mé mailové schránce přistálo toto. A potěšilo tak, že to dám přečíst všem. A Pavle i Lence děkuji a doufám, že si pořádně přečtou Běžeckou čítanku, kterou vyhrály!
Milé sportovkyně,
myslíme, že oslovení, které použila loni Dana (vzkaz v rubrice Ohlasy) je přesné.
Shodou okolností jsou Leona i Dana naše kolegyně z práce, a tak jsme často poslouchaly nadšené vyprávění o nultém ročníku „Pětky s hvězdičkou“.
Protože máme ke sportu celkem kladný vztah, rozhodly jsme se jít letos také. Ano, jít, protože běh opravdu nepatří mezi naše oblíbené sporty – zatím.
Domluvily jsme se, že pojedeme na místo závodu na kole (cca. 16 km), abychom si tu procházku, jak jsme si myslely, trochu zpestřily. Cesta byla super, počasí se sice lehce zkazilo, ale po příjezdu nám náladu zvedlo pivko a výborná atmosféra před startem.
Pomalu jsme vyrazily na start a my chodkyně jsme pozorovaly běžkyně, které se různě protahovaly a rozklusávaly. Opravdové profesionálky. No nevadí ať si klidně závodí, my tu od toho nejsme, my se protahovat nemusíme, naše procházka lesem bude čistě odpočinková. Přesto, abychom snad něco nepodcenily, malý strečink proběhl.
Na startu jsme se nechtěly vzdát svých baťůžku, v nichž jsme měly vše potřebné: svačinku, toaletní papír, repelent, pití, náhradní oblečení, zámek na kolo a spoustu dalších „potřebných“ věcí na piknik v lese.
Nakonec nás Leona přesvědčila ať batohy necháme na startu. Byly jsme jí vděčné, mikiny okolo pasu a lahve s pitím v ruce stačily.
Nejprve vyběhly běžkyně.
Za minutu stojíme my chodkyně, na startovní čáře, výstřel a pak…..co se to děje?
Žádná z chodkyň nejde pěkně pomaloučku, polehoučku, ale vyšláply opravdu svižně. Protože jsme celkem soutěživé holky, chtěly jsme jít alespoň vepředu. Nakonec nás obě začalo bavit jít rychlostí, která už pro nás hraničila s během. Nikdy bychom nevěřily, že budeme schopné jít 5 km v takovém tempu. Na odskočení do křovíčka či vyndání kamínku z boty nebylo ani pomyšlení. Jediné na co jsme myslely bylo to, aby nám ze zpocených rukou neupadly lahve s pitím, popř. tlusté mikiny okolo pasu. Nebyl čas se zastavit a sbírat věci, protože těsně za námi šla další závodnice. Říkaly jsme si, lahev v nejhorším necháme v lese a nezastavíme se ani s vosou v botě – zrovna jednu z nás v té botě něco píchalo, ale šoupání nohami za námi a dvě favoritky před námi nás divným motorem hnaly stále více kupředu. Zkrátka jsme se tak vyhecovaly, že jsme chtěly být co nejlepší a být v cíli mezi prvními. Nakonec jsme obsadily třetí místo (snažily jsme se dojít do cíle společně). Umístění nebylo sice podstatné, ale stát na bedně a dostat ceny bylo příjemné.
Po závodě jsme si daly velké pivko, které jsme si fakt zasloužily a vyrazily na kole domu.
Shodly jsme se na tom, že co se týče chůze byl to pro nás náš největší sportovní výkon. Sice naše představa o klidné procházce vzala za své, ale vůbec nám to nevadilo, naopak byly jsme nadšené jak jsme se dokázaly vyhecovat a jak nás to obě bavilo. Příští rok jdeme určitě zase!!! A teď nevíme, jestli opět celou cestu prokecáme a prosmějeme, nebo jestli už poloprofesionálně nasadíme špunty s hudbou do uší a budeme bojovat o první místo!!! No ale vzhledem k našim povahám, nás ten smích cestou asi stejně nemine.
Takže, milé sportovkyně, které třeba nemusíte běh tak jako my, neseďte příští rok za pecí, pojďte si zasportovat a vyhecovat spolu s námi.
Zaručeně si den užijete, skvělá organizace, super ceny, nadšené běžkyně, chodkyně.
Pavla a Lenka
(tento článek napsaly dvě amatérské chodkyně)
